Projekt do předmětu Informatika pro Ekonomy 2

Historie Vietnamu

1 Dějiny Vietnamu před 2. světovou válkou

Vietnam má bohatou starobylou kulturní tradici. Oblast dnešního severního Vietnamu byla osídlena již na počátku doby bronzové.

Po celé první tisíciletí našeho letopočtu byl Vietnam pod čínskou nadvládou, což vedlo k různým způsobům odboje a povstání, ale také k významnému vzájemnému kulturnímu obohacení. Číňané se naučili nové techniky pěstování rýže, Vietové zase začali vyrábět papír, porcelán, a hlavně z Číny přijali buddhismus, taoismus a konfuciánství. Čínské kulturní vlivy provázejí celou vietnamskou historii, systém hodnot i společenské zřízení. Již v roce 1076 byla v Hanoji v Chrámu literatury založena Královská akademie, obdoba univerzity. Byly zavedeny úřednické zkoušky po čínském vzoru a vznikala paralelně buddhistická a konfuciánská literatura (v čínštině, která byla jazykem vzdělanců podobně jako latina v Evropě).

Vietnam (tehdy oblast kolem delty Rudé řeky) postupně odrazil mongolskou invazi i další vojenské pokusy Číny a naopak postupoval na jih, kde vojensky i diplomaticky získával další území, takže byl až do příchodu kolonizátorů uznávaným a mocným státem. Jako stát však nebyl nikdy jednotný, mnohokrát v historii se různě dělil, rody získávaly nad sebou moc, organizovaly povstání, intrikovaly s pomocí Evropanů; vždy existovalo jakési dělení na několik částí, nebo na severní a jižní část – a každý ambiciózní vládce chtěl zemi sjednotit. Současné územní rozlohy nabyl Vietnam zhruba na počátku 19. století.

Od 15. století přicházejí do Vietnamu a celé Indočíny evropští misionáři a obchodníci, kteří mimo jiné vypracovali zápis vietnamštiny do latinky, což dnes Vietnamcům zjednodušuje učení se evropským jazykům.

Od poloviny 19. století začínají všechny starobylé civilizace Indočíny, a tedy i Vietnam, kolonizovat Francouzi a přinášet sem civilizaci evropskou. V 80. letech se tři vietnamská území, Annam, Kočinčína a Tonkin, staly součástí tzv. Francouzské Indočíny. Francouzští diplomaté tehdy využili obrovského zadlužení vietnamského dvora, převzali některé závazky a s nimi také moc nad zemí – někde v podobě protektorátu, kdy císaři oficiálně vládli dál, ale obvykle jimi byli snadno manipulovatelní jedinci nebo dokonce děti; Končinčína byla přímou kolonií.

1.1 Dějiny Vietnamu po 2. světové válce

Během 2. světové války byl Vietnam okupován Japonskem, které ze země masově vyváželo potraviny pro své vojáky a obyvatele. Také proto v severním Vietnamu vypukl hladomor, který významně ovlivnil další vývoj země. Během let 1943-45, kdy hladomor trval, zemřel jeden až dva miliony obyvatel. Viet Minh, politická strana vedená Ho Či Minhem, která usilovala o osvobození Vietnamu od koloniální nadvlády, využila nepřehledné politické situace v koloniích na konci války, ale také zoufalé situace lidí a jejich nespokojenosti k tomu, aby vyhlásila v srpnu 1945 nezávislost severního Vietnamu.

S tím se však Francie nesmířila a svou kolonii chtěla uhájit. Válka Vietnamu za nezávislost trvala od roku 1946 až do roku 1954, a přestože měla Francie americkou podporu, byla nucena kapitulovat. Na základě mírové dohody uzavřené v Ženevě se Francie vzdala svých mocenských nároků v regionu a Vietnam byl rozdělen podél 17. rovnoběžky na severní a jižní Vietnam. Demarkační linie měla být hranicí, kterou mohli směrem na jih překročit všichni, kdo chtěli zůstat s Francouzi. V severním Vietnamu začali své pozice budovat komunisté. Centrem severního Vietnamu se stala Hanoi, hlavním městem Jihu byl Saigon, pozdější Ho Či Minhovo město.

Podle dohody se obě části země měly spojit po demokratických volbách, které se měly uskutečnit do dvou let. Volby však nikdy nebyly vyhlášeny, protože se prezident jižního Vietnamu obával vítězství komunistů v celém Vietnamu (a následného znárodňování, státního řízení a rozšiřování silné ideologie), a pro severní Vietnam zase bylo jedinou cestou sjednocení země pod vládou komunistů. Místo sjednocení tak vypukla mezi jižním a severním Vietnamem válka. Tato válka byla silně ovlivněna mocenskými zájmy velmocí. USA se snažily zabránit rozmáhání komunistického hnutí v Indočíně, a proto podporovaly jižní Vietnam. Severní Vietnam, který chtěl obě země spojit pod vládou komunistů, byl zas podporován Čínou a Sovětským svazem.

Vietnamská válka trvala až do roku 1975 a stala se jedním z nejdiskutovanějších problémů 20. století. Americká armáda nebyla vůbec připravena na partyzánskou válku a na mimořádný odpor Vietnamců. K úspěchu nevedlo systematické masivní bombardování (na Vietnam spadlo více bomb než na celý svět během druhé světové války) ani použití chemických zbraní. Zemřelo téměř 60 tisíc amerických vojáků, přes 200 tisíc vietnamských vojáků a 4 miliony vietnamských civilistů, což představovalo 10% všech obyvatel Vietnamu. Ke stažení americké armády přispěl i do té doby nevídaný odpor americké a světové veřejnosti, která válku tak říkajíc sledovala v televizi a byla přesvědčena o její nespravedlnosti a nesmyslnosti.

Použití chemických zbraní nezasahovalo pouze vojáky a tehdejší obyvatele vesnic, ale také dlouhodobě negativně ovlivnilo životní prostředí ve Vietnamu. Při bojích byly používány nové chemické zbraně, které zabíjely zvířata a zničily množství lesů v zemi. Například herbicid Agent Orange způsoboval, že opadaly listy stromů, aby bylo vidět z letadel na zem a aby američtí vojáci mohli sledovat partyzány a snáze zaměřit stanoviště Viet Congu. Chemické zbraně obsahovaly i karcinogenní látky a jejich široké použití tak způsobilo nárůst počtu lidí s rakovinou, a to nejen ve Vietnamu, ale i u amerických vojáků, kteří s těmito zbraněmi přišli do styku. Po válce se ukázalo, že účinky válečných chemických zbraní vedou k nárůstu počtu dětí narozených s postižením. Válečná nebezpečí zůstala aktuální i v dnešním Vietnamu: nevybuchlé miny jsou na mnoha místech pro civilní obyvatelstvo stálou hrozbou.

Vojáci Viet Congu, partyzánského hnutí, jež v jižním Vietnamu působilo ve prospěch komunistického severu, byli vycvičeni v severním Vietnamu, odkud byli i zásobováni tzv. Ho Či Minovou stezkou. Ta vedla ze severu země na jih, procházela i Kambodžou a Laosem. Jednalo se o ucelený systém komunikací, který mohla používat auta, ale i kola, motorky či pěší. Denně se po ní přesouvaly mnohatunové náklady i vojenské jednotky. I přes snahy o její přerušení se nikdy zcela nepodařilo stezku uzavřít nebo ohrozit její průchodnost.

Po stažení amerických vojsk byly obě části Vietnamu v roce 1976 spojeny. Od konce Vietnamské války se stal Vietnam spojencem bývalého Sovětského svazu, ve studené válce stál na straně východního bloku a i hospodářsky se na něj orientoval. Od roku 1976 se Vietnam účastnil ještě dvou válek – s Kambodžou a Čínou, které na Vietnamskou válku v podstatě navazovaly. Komunistický Vietnam se snažil podporovat prokomunistické vlády i v okolních zemích. Vietnamská vojska proto na přelomu let 1978 a 1979 vtrhla do Kambodže, kde svrhla vládu Rudých Khmerů (jejich vůdce a tyran Pol Pot tuto válku fakticky vyprovokoval) a k moci prosadila provietnamskou vládu. Čína chtěla moc Vietnamu omezit, navíc jí nevyhovovala primární orientace Vietnamu na SSSR, a tak se snažila na počátku roku 1979 vojensky donutit Vietnam, aby Kambodžu opustil. To se jí nepodařilo, a čínská vojska byla asi po měsíčních bojích z Vietnamu stažena. Vietnam ukončil okupaci Kambodži až v roce 1989.

2 Současná politika

Vietnam je dnes jednou ze čtyř posledních komunistických zemí na světě. Vedoucí silou ve státě je podle Ústavy Komunistická strana Vietnamu, jiné politické strany v zemi neexistují. Nejvyšším státním orgánem a jediným orgánem, majícím zákonodárnou moc, je Národní shromáždění, které volí prezidenta státu a premiéra.

Režim se však více než na politiku zaměřuje na hospodářství. Vietnam neudržuje vztahy pouze se zeměmi s podobným politickým systémem, ale i s dalšími státy, zejména proto, aby podpořil příliv zahraničních investic. Stát vytváří průmyslové zóny, podporuje podnikání svých občanů, Vietnamci mohou relativně svobodně cestovat a díky internetu mají přístup k informacím z celého světa. Mnoho Vietnamců cestuje za prací do zahraničí a podporuje finančně své rodiny ve Vietnamu.

Je však mylné se domnívat, že Vietnam je dnes naprosto svobodnou zemí. Stále funguje ideologická cenzura, lidé se potýkají s korupcí, byrokracií apod. Dá se říci, že komunistická vláda k věci přistupuje prakticky: dává lidem právě tolik svobody, aby se jejich ekonomická situace postupně zlepšovala, nezačali se bouřit, a ona se tak udržela u moci.