Všichni stopaři a barváři pocházejí z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře.

Původně se ze smečky vybrali ti nejspolehlivější a nejjistější honiči, aby na řemeni dohledali ztracené stopy lovené zvěře. Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) byli vyšlechtěni vodící psi (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře).

Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po revoluci v roce 184, po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují po výstřelu. Ale především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře.

V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech,vyšlechtili po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen Klub bavorského horského barváře, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným uznaným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.