Historie Sparty

Historie fotbalové Sparty začala v roce 1891, kdy několik nadšenců založilo na pražských Maninách klub se jménem AC Praha. Pěstovala se zde mimo jiné i cyklistika, a když byla Vltava zamrzlá, tak i bruslení. Po dvou letech činnosti se však klub rozhádal a odešla z něj skupina odbojníků v čele s Karlem, Otou a Josefem Malečkovými. Ti založili Athletic Club Královské Vinohrady. Prvním předsedou byl Maxmilián Švagrovský původem z Roudnice nad Labem. Vinohrady byly tehdy ještě samostatné bohaté město za hranicemi Prahy, a proto nový klub očekával od radnice štědrou podporu. Klub byl ustanoven 16. listopadu 1893 a tento den je považován za datum založení klubu.

V 50. letech obě pražská "S" na dlouhou dobu ztratila své výsadní postavení v československém fotbale. Sparta sice nevyklidila pozice tolik jako Slavia, ale nové konkurenci čelila obtížně – v Bratislavě se zformovaly dvě nová silná mužstva Sokol NV (Slovan) a Červená hvezda (Inter), v Praze přibyl silný armádní tým ATK (ÚDA, Dukla), právě tyto celky v 50. letech získaly většinu mistrovských titulů. Sparta končila většinou druhá až třetí, přesto dvakrát dobyla ligový trůn – v letech 1952 a 1954. V těchto mistrovských týmech byli ještě "tři veteráni" ze 40. let Karel Senecký, Vlastimil Preis a Ladislav Koubek, ale hlavně přišla nová generace – v bráně stál André Houška, pilířem obrany byl Miroslav Zuzánek, zálohu většinou tvořil Jiří Hejský, Zdeněk Procházka a Oldřich Menclík, v útoku nastupovali Josef Crha, Arnošt Pazdera, Jiří Pešek či Antonín Rýgr. Tým však neměl příliš možnost mezinárodního srovnání, jednak kvůli uzavřenosti tehdejšího režimu, a také kvůli tomu, že neexistovala celoevropská klubová soutěž – Středoevropský pohár se nepodařilo plnohodnotně resuscitovat a UEFA založila své poháry až ve 2. polovině 50. let. Tehdy však již výkonnost Sparty poklesla, na konci padesátých let přišla větší krize a poprvé v novodobé historii začal reálně hrozit sestup – v sezónách 1958/59 a 1959/60 skončila Sparta v lize desátá a dvanáctá (ve čtrnáctičlenné soutěži).

Na začátku 70. let se Sparta začala sunout do ligového průměru a brzy přišla největší krize v její historii. Jedenácté místo v ročníku 1972/73 bylo varování, o dva roky později však krize dostoupila vrcholu a Sparta poprvé (a dosud naposledy) ve své historii sestoupila do 2. ligy (z 15. místa). Za rok se sice do nejvyšší soutěže vrátila, ale i poté hrála povětšinou na chvostu tabulky. Paradoxem však je, že právě v této krizové době zaznamenala Sparta možná největší mezinárodní úspěch své novodobé historie – v roce 1973 postoupila přes Standard Lutych, Ferencváros Budapešť a Schalke 04 až do semifinále druhého nejprestižnějšího evropského poháru – Poháru vítězů pohárů. V semifinále nestačila na AC Milan, ale sveřepé mezinárodní boje týmu, který šel doma od porážky k porážce, budily údiv, ohlas i úctu. V prvním semifinále Sparta nastoupila v sestavě Brabec – Tenner, F. Chovanec, Urban, Táborský – Bouška, Stránský, Mašek – B. Veselý, Kára (Hladík), J.Veselý. V odvetě Tennera nahradil Princ a J. Veselého Kára. Právě Vladimír Kára s Jaroslavem Bartoněm byli klíčovými střelci týmu – Bartoň dal dva góly Ferencvárosu i Schalke, Kára tři Lutychu a jeden Schalke. Právě v této éře se také zrodila pověst Sparty jako "pohárového týmu", neboť se jí v pohárově hraných soutěžích dařilo i při ligové agonii – krom zmíněného semifinále se v této době Spartě podařilo proniknout třeba do 3. kola Veletržního poháru (přes Athletic Bilbao a Dundee United) či třikrát vyhrát Československý pohár (1972, 1976, 1980). K populárním hráčům té doby patřil třeba Milan Čermák.

Devadesátá léta byla charakteristická také tím, že nastala mnohem větší fluktuace hráčů než bývalo v minulosti obvyklé, mužstvo se obměňovalo rychle, zejména výborní hráči nevydrželi dlouho. Přesto přicházeli a často šlo o legendy – patřil k nim zejména Pavel Nedvěd, budoucí nejlepší fotbalista kontinentu. Se Spartou získal v polovině 90. let tři tituly. Více v rudém dresu pobyli gólman Jaromír Blažek a útočník Vratislav Lokvenc, který vytvořil se Sieglem jednu z nejnebezpečnějších útočných dvojic sparťanské historie, která připomínala dvojici Mráz-Mašek – i bilancí v evropských pohárech. Siegl vyrovnal v počtu vstřelených evropských branek Maška (13), Lokvenc si připsal 11 gólů. V polovině 90. let se na Letné objevila i další legenda – Jan Koller. Tehdy byl ovšem nezkušeným začátečníkem a ze Sparty odešel zakrátko jako neperspektivní – až později se z něj vyklubal nejlepší střelec v dějinách české reprezentace (55 branek) a jeho vyhazov je tak zřejmě největší chybou v dějinách sparťanského managementu. Nedvědova Sparta poloviny 90. let sice nadále sbírala domácí tituly, v Evropě už se jí ovšem tolik nedařilo. I proto, že výjimeční hráči jako Nedvěd rychle odcházeli do zahraničních klubů. Přesto se stále dařilo mužstvo doplňovat mimořádnými fotbalisty – na konci 90. let se začala rodit nová Sparta, přišly nové opory, mezi nimiž nejtalentovanější byl bezpochyby Tomáš Rosický, který podobně jako Nedvěd stihl na Letné oslavit tři tituly, než odešel do Borussie Dortmund jako nejdražší český hráč všech dob. "Fotbalový Mozart" již tehdy ve Spartě kouzlil, ale taktovku ještě drželi jiní – v obraně Ostraváci Tomáš Řepka a René Bolf, a také Milan Fukal či Vladimír Labant. V záloze pak Jiří Jarošík, Josef Obajdin, Martin Hašek, Miroslav Baranek a Libor Sionko. Právě toto mužstvo se jako první český celek podívalo do základní skupiny Ligy mistrů (1997/98) a jako první český celek z ní i postoupilo (1999/00) – pod vedením trenéra Ivana Haška prošlo ze skupiny s Girondins Bordeaux, Spartakem Moskva a Willem II Tilburg a v osmifinálové skupině skončilo třetí za FC Barcelona, FC Porto a před Herthou Berlín.

Fanouškovská otázka.
Víš kolik získala Sparta ligových titulů